Řím – I.díl (šílený začátek)

Řím je úžasné město, které nás každý den překvapovalo něčím novým, ale začátek byl dosti šílený, až jsme si říkali, jestli jsme sem měli vůbec jezdit. Abych ale začal od začátku. Vše začalo plánováním cesty, kam vyrazíme, protože po Holandsku, ve kterém jsme byli již 3x, jsme chtěli změnu. Padaly návrhy jako Istanbul nebo Jeruzalém, ale nakonec jsme vybrali Řím.

rim_1.dil_sileny_zacatek

Takže, tužka, papír, počítač a začali jsme plánovat co, jak, kdy a kam. V první řadě jsme museli vybrat datum, aby nám to alespoň trochu vycházelo s počasím a netrefili nějaké svátky. Objednali jsme letenku a začali hledat vhodný hotel, který bude relativně blízko centru, ale zase aby nebyl za přehnanou cenu. Hledali jsme novější hotel s dobrým vybavením, protože jsme nechtěli strávit 5 dní v nějaké hrůze. Ve výběru hotelů nám hodně pomohl booking.com a TripAdvisor, kde jsem celý den pročítal recenze. Po zvážení všech pro a proti, jsme zarezervovali Park Hotel Ginevra. Byl sice skoro na okraji Říma, ale měli jsme 15 minut od hotelu metro, takže jsme to moc neřešili.

rim_foto1

Letenka a hotel zarezervovány, sbalit kufr, nějaké ty „éčka“ a mohli jsme vyrazit. Let proběhl naprosto bez problémů a bez zdržení. Konečně jsme na letišti v Římě, kde si vezmeme kufr, najdeme správný východ a tady to všechno začíná. Hlavním úkolem dne, je dostat se na hotel. Když by šlo vše podle plánu, tak na letišti nasedneme na autobus, který nás zaveze do centra a tam metrem k hotelu. Už doma jsme si vybrali autobus od společnosti Kotral…jak ten název do dneška nenávidím, který pravidelně jezdil od letiště do centra města.

 

Venku asi 40°C a my jsme hledali to správné nástupiště. Problém byl ten, že se nástupiště jednotlivých dopravních společností táhly asi v délce 500 metrů a záchytných bodů moc nebylo. Většinou bylo nástupiště napsáno na zemi (bez cedulí), takže nám nezbývalo nic jiného, než hledat. Zabralo nám to asi 30 minut, ale nakonec jsme jej našli a mysleli si, že máme vyhráno. To jsme si ale mohli jen myslet…

rom_foto2

Konečně přijel náš autobus, a protože si věci rád ověřuji, tak jsem se zeptal řidiče, jestli jede do cesta k stanici metra s názvem Cornelia. Jeho odpověď byla jednoznačná „no no no, next bas“. Nevadí, další autobus jede za 15-20 minut. Přijel další autobus a nastala ta samá situace „no no no, next bas“. Stále jsme ale byli v klidu, protože autobusů jezdilo poměrně dost. Za dalších 20 minut přijel další autobus s velice milou paní řidičkou. Zeptal jsem se opět na to samé, ale odpověď nás dost zarazila. Autobus na naše metro jel před ní. Venku bylo snad čím dál větší horko a už nás to vcelku přestávalo bavit. Musel jsem zajít koupit do automatu vodu, protože jsme naše zásoby už vypily. Čekali jsme na další autobus, který přijel na čas, ale tentokrát byla odpověď, že mají půl hodiny pauzu. No prostě ta italská siesta…fakt super. Už uběhly asi 2 hodiny a my stále na letišti.

 

Nebudu vás zapínat dlouho, tahle situace se opakovala ještě 2x, až si nás všimla starší Italka, něco se bavila s řidičem a řekla, že jede našim směrem. Hurááá, konečně můžeme vyrazil do centra. Už poměrně unavení z čekání sedáme do autobusu a nabíráme směs…no, mysleli jsme si, že Řím. Na prvním kruhovém objezdu je cedule Řím do leva, ale my kopudivu jedeme úplně na druhou stranu. To jsme opět znejistili a asi po 20 jízdy vidím ceduli Aurelia. Naše metro se ale jmenuje Cornelia. Aurelia, Cornelia…proboha, však to zní skoro stejně a v tu chvíli jsem byl přesvědčen o tom, že mně špatně rozuměli a my nyní míříme do nějaké vesnice u moře. Na úplně druhé straně, než potřebujeme.

rim_foto3

Začali jsme trochu propadat panice a to ani ne z toho důvodu, že jedeme na druhou stranu, ale protože jsme vůbec nevěděli, jestli z této vesnice dnes vůbec pojede nějaký autobus. V autobuse s námi seděly 2 mladé stevardky a s mapou v ruce jsem se jich šel rychle zeptat, kam tenhle autobus jede a že se potřebujeme dostat na metro Cornelia. Protože slečny věděli a asi tušili, že jsme z toho poměrně rozhození, tak mě uklidnili, že tam opravdu autobus jede, jen to objíždí přes vesnice pod letištěm a cesta trvá asi 50 minut. Sláva, tak snad už konečně. Znáte ten pocit, když vám spadne ten kámen ze srdce. Tak přesně takhle jsme se s Luckou cítili. Nakonec jsme opravdu dojeli na zastávku metra, kde jsme již nabrali směr našeho hotelu.

 

Když jsme přišli k hotelu a u něj byla napsaná cedule rekonstrukce a asi 5 minut jsme hledali vchod a chvíli pochybovali, jestli je vůbec otevřený, tak to už byla jen taková třešnička na dortu. K hotelu se jen přistavovala další část a vchod měli trochu posunutý.

 

Takto nějak vypadal náš úvodní den v Římě a byl to fakt zážitek, na který dlouho nezapomene. Dnes se tomu člověk už směje, ale v tu chvíli nám nebylo až tak do smíchu. Každopádně to byla dobrá zkušenost.

 

V dalším díle to už nebude tak dobrodružné, ale více vás provedu městem.

PS: V dalších dílech budou celé foto galerie. První den, po celém tomto martýriu, jsme byli tak zničení, že jsme neměli chuť ani fotit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *